Liminal (2023)

Krátkometrážní studentský film Liminal (2023) Tamary Avakyan pojednává o vnitřním dítěti – o pronikání do liminálních krajin duše a mysli. Co ale znamená tento termín, jež se nejvíce proslavil, až v nedávných letech, především na platformách Instagram a Pinterest? Nejčastěji se tímto termínem označují prázdné, snové a v něčem důvěrně známe prostory. V takovém prostoru nenajdeme jediného člověka, pouze ho jaksi tušíme. Avakyan se rozhodla využít tohoto kultovního vizuálního znaku a použít ho dvěma způsoby. Jednak pro stylistické vodítko, ale především jako metaforu hledání sebe samého. Procházení vnitřním světem, kde se vám až příliš realisticky ztělesňují hlasy vašich rodičů, blízkých přátel, ale klidně také internetových influencerů. Každý vám říká, co máte dělat, jak máte vypadat, a kým mátě být. A když vám neříká to, tak vám říká „buď sám/a sebou!“ Jedná se tedy o coming-of-age film? Pokud vnímáme toto dílo, jako nervozitu z dospívání v éře pozdního kapitalismu a tlaků s tím spojených, tak nepochybně. Chápeme-li ho ale jako svědectví cesty a reflexi minulosti, tak se nutně musíme poohlédnout po jiných žánrech, jež by tomuto filmu odpovídali. Nepochybně půjde o „psychologické drama“ či „horror“. A to i díky stylistickému zpracování na kterém se podílel kameraman Adam Kácha a lightdesigner Martin Krupa. Tyto dvě složky dávají dohromady film Liminal a vytváří to, co utkví v paměti. Nevolnost, vyjevenost, nechápání, zmatek, nelidskost a strach jsou tématy tohoto díla. Je to něco, co s Liminal prožijete.